Fráňa Šrámek
Písecká
Po řece Otavě za vorem vor
v jarech a létech odplouvaly,
míjely v dálku, zrozenci hor,
a my se za nimi dívávali.
Za vorem vor a po šiku šik
my odtud do světa odcházeli,
zapadal, Otavo, tvých jezů vzlyk,
my jej však do srdcí uzavřeli.
Moh život hřímati, stohlasý sbor
hlas jeden věrný neumlčel,
kdy se mi zachce jen: pluje zas vor,
jez noční hude do harf a cell.
A za hlasem věrným, šumot a shon,
vzpomínky v průvod se přidávají,
a je to Písek, je to zas on,
fanfáry z věžě vyhrávají.
Fanfáry z věže jak hrávaly dřív,
vstříc prvním májům do jitřních par,
zní vítr stříbrný, jak zníval dřív,
a slibuje dar, života dar.
Stříbrný větře, blažený kout,
kdes první vlajkou třepotně dul,
a vlajky až zplihnou, přestanou dout,
i tehdy díky, že jsi nám dul.
A tehdy znovu: blažený kout
a z něho do světa tolik je cest -
z jar našich nebe dnes nad ním pnout,
to by tu v noci napadlo hvězd.
Splav
Trápím se, trápím, myslím si,
kde bych tě nejraděj potkal.
Ulice střídám, parky a nábřeží,
bojím se krásných lží.
Bojím se lesa. V poledním lese
kdo miluje, srdce své neunese.
Na můj práh kdyby jsi vstoupila,
snad bys mne tím zabila.
Chtěl bych tě potkati v lukách.
V lukách je vlání
na všechny strany, pokorné odevzdání.
V lukách je nejprostší života stůl,
rozlomíš chleba, podáš ženě půl,
chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí,
až k pláči je prostý věneček z lučního kvítí,
a oblaka jdou, přeběhlo světlo, přeběhl stín,
muž má touhu rozsévače,
žena má úrodný klín...
Chtěl bych tě potkati v lukách. Šel bych ti vstříc.
A až bys mi odešla, ach, zvečera již,
bys na mne nemyslila víc,
jen na prosebný a děkovný můj hlas,
jako bych jen splavem byl,
který v lukách krásně zpívat slyšelas...